Tak nějak věřím, že nelpění na majetku ani na lidech mě dělá svobodnější. Ale není to teda vždy jednoduché, povím vám:-). A přesto se snažím v tomto směru neustále na sobě pracovat.
Jedna věc je nelpět na majetku a druhá na lidech, a co teprve na našem partnerovi/partnerce. Uf, jsou to občas velké zkoušky v životě. Nejsem v tom žádnou odbornicí, ale prozradím vám, co mi pomáhá, a jak to dělám já:-).
Začnu pro mě tím jednoduším a tím je lpění na majetku. Tak na tom nelpím snad vůbec. Teda, neže bych nic nevlastnila nebo po něčem netoužila, ale vždy jsem toho měla a mám málo. Buď mě k tomu vedly životní okolnosti, nebo opravdu toho ke štěstí moc nepotřebuju. A i to malinko jsem schopna bez váhání rozdat nebo darovat, pokud je třeba.
Minulý rok jsem měla v plánu odstěhovat se s mým mužem na neurčitou dobu do Norska, a tak jsem skoro všechny své věci a oblečení darovala bratrovi a jeho přítelkyni. Začala jsem opatrně, ale čím více jsem se zbavovala věcí, tím více jsem se jich chtěla zbavit úplně. Připadalo mi to naprosto osvobozující. Darovala jsem mé oblíbené hrníčky, jízdní kolo (to teda nebylo vůbec jednoduché:-D), část nábytku, jednu skříň mého oblečení :-), boty, knížky... A můj život se najednou vlezl do jedné malinké dodávky.
A tam se už vlezl, pravda, několikrát, protože jsem se nejednou stěhovala. Ono, když žijete s vědomím, že jste se ještě neusadili na jednom místě, tak ani nemáte tendence toho moc hromadit, když si představíte, co vše obnáší takové stěhování.
foto: zdroj pixabay
Tak před třemi lety jsem ztratila můj náremek s půlměsíčkem. Je to jediná věc, kterou nikdy nesundám z ruky. A pak, že nelpím, co:-D? Náremek jsem dostala od dědečka za promoce. Nejprve jsem z toho byla opravdu smutná, až zoufalá, řekla bych. Poté jsem se s tím pocitem začala smiřovat a říkala jsem si, že jej snad najde nějaká potřebná duše, prodá ho, a koupí si za utržené peníze něco k jídlu. Nebo bude dělat náramek radost prostě jen tak. V ten den jsem náramek nalezla doma v posteli. Asi to byla odměna za mé vnitřní smíření:-).
A teď o víkendu jsem si do školy měla přinést devět kamínků. Vzala jsem si náš oblíbený kámen, co jsme si s manželem přivezli z Hintertuxu v Rakousku, pak jsem si vzala korál od kamarádky z Vietnamu, můj milovaný křišťál a další mně milé kamínky. Seděli jsme mlčky v kruhu a krom jiného jsme mohli naše kamínky někomu darovat. Dokážete si představit ten vnitřní proces a boj :-)? Uvědomila jsem si, že jsou to pro mě vzpomínkové kameny a záleží mi na nich, ale pak jsem si řekla - jsou to přeci jenom kameny a mnohem důležitější je pro mě má vnitřní vzpomínka a zážitek samotný než samotný kamínek, darovala jsem je všechny. Byl to, řeknu vám, další osvobozující úkol.
Jak byste reagovali vy? Co myslíte, že by se ve vás odehrávalo, kdybyste měli nejprve navázat vztah se svými kameny, připomenout si, co pro vás znamenají, a pak je darovat? Hm:-)? A to vše během nekolika minut.
foto: zdroj pixabay
Mám to vnitřně nastavené tak, že jsou pro mě mnohem důlžitější zážitky a vzpomínky. Raději než bych si koupila kus drahého oblečení, tak ochutnám něco dobrého v nějaké prima restauraci společně s přáteli. Raději než pořídit si krásné nové auto, odletím někam na krásné místo pořádně ho procestovat.
A jak to máte vy?
A jak vnímám nelpění na svém partnerovi, teda manželovi:-)? Že si dopřáváme svobodu v tom, co máme rádi a co si přejeme dělat a nijak se neomezujeme, snažíme si dávat volnost a stále se podporujeme. Na jednu stranu to není jednoduché, když je v tom láska a touha být s tím druhým každý možný okamžik (aspoň pro nás ženy:-)), na druhou stranu to náš vztah nesmírně posiluje. Takže je to vlastně neustálé hledání kompromisu a naschlouchání jeden druhému:-).
